Testovací ěščřžýáíéúůťďň ĚŠČŘŽÝÁÍÉÚŮŤĎŇ

Podle pověstí odsud prý vede podzemní chodba dolů do zámku. Tady je místo s nejlepším výhledem – za chvíli zajedeme do lesa. Vystoupáme ještě pár výškových metrů na Holý vrch a čeká nás první sjezd do osady Mlýnky. Kdybychom už nejeli nic jiného, stál za cestu sem. Značka se motá mezi stromy tak zábavně, jako by ji tu dělali kvůli nám. V údolí míjíme odbočku k přehradě, kde se v létě můžete vykoupat i občerstvit, a začínáme stoupat.

Za čárou
Nejprve terénem, pak po lesní asfaltce ukrajujeme metry dnešního nejdelšího výjezdu. Teď už jsme na slovenské straně a jedeme nejkratší cestou na Koválovské lúky. Nahoře nás čeká další hodnotný výhled – tentokrát na liduprázdné pastviny a lesy na slovenském území. Po závěrečném výjezdu na Čupy začíná žlutou značkou vytyčený sjezd číslo dvě. O něco delší a mírnější, ale rovnější, takže i rychlejší. Držím se raději zpátky, bláto pod listím je hodně zrádné a občas nám upraví letovou trajektorii. Po několika minutách vyjedeme na asfaltové lesní cestě ve Zlatnické dolině, odbočíme doprava a začínáme znovu stoupat. Dubový les je tu všude skoro stejný, velmi přehledný – nikde ještě neroste tráva a pěšinky vypadají, jako by je v listí někdo vymetl košťátkem. Ani v příštích kilometrech lůno lesa neopustíme. Na vrcholu kopce zakončujeme slovenské kolečko – pěšinou, kterou jsme jeli nahoru, klesáme zpět na Mlýnky. Parádní sjezd číslo tři. Pokračujeme proti proudu potoka Měsíčním údolím, přebrodíme a jedeme podél plotu rozlehlé obory. Začínáme stoupat. V šedivém lese nás zaujme výrazně zelená plocha rostlin. Cestička se v ní rýsuje jako nakreslená tuší. Míříme nad obec Radějov. Na horizontu odbočujeme ostře vpravo a přichází další dlouhý sjezd, tentokrát po modré značce. V našem itineráři má číslo čtyři. Jeho kouzlo nespočívá jen v zábavnosti, ale také v tom, že dole je hospoda s přátelskou obsluhou.

Něco jako Jadran
Z Radějova míříme k místnímu rekreačnímu středisku – vodní nádrži Lučina. Rovnoběžně se silnicí vede pěšina opatřená modrou turistickou značkou, ale my volíme snazší a rychlejší asfaltovou alternativu. Okolí přehrady nevelkých rozměrů je začátkem dubna pusté, ale nedá moc práce představit si kemp zaplněný auty, stánky překypující pivem, břehy poseté děvčaty v bikinách a místní mladíky skákající nedotočená salta z můstku na hrázi. V létě bych sem asi raději ani nezajížděl… Z Lučiny vede naše poslední stoupání k rozhledně Travičná. I když v nohách nemámě žádné velké kvantum kilometrů, naše jízda začíná postrádat jiskru. Jsme rádi, když staneme na úpatí ocelové konstrukce. Nahoru se ani nesnažíme dostat, i když z logiky věci by to mělo být možné. Má očekávání se obrací k závěrečnému, tedy pátému sjezdu do Tvarožné Lhoty. Ani tenhle sešup nekazí zdejší lokalitě pověst – opět je to ideálně široká pěšina s optimálním sklonem. Závěrečná šlápnutí nás z Tvarožné Lhoty vedou po opuštěné asfaltové silnici. Ve Strážnici se jedeme ještě podívat k zámku, z průjezdu parkem je patrné, že i samotné městečko by stálo za prozkoumání. „Gépéeska“ nám naměřila něco přes čtyřicet kilometrů. Je to hodně, nebo málo? Pro nás tak akorát. Ale pět dokonalých sjezdů dělá z tohoto okruhu velké lákadlo. A to jsme zdaleka neprojeli všechno. Odhalili jsme ovšem jeden z našich opomíjených bikových rájů a ukázali na neopakovatelnou dokonalost trailů, jež jsou domorodci hledány a kresleny pneumatikami jejich kol dlouhá léta.

Text a foto: Karel Kuchler